Práce
Agnieszka Pytko : Mise
Autor: Agnieszka Pytko
Praktická magisterská práce
Vedoucí: Neuveden
Oponent: Neuveden
Inventární číslo:
Rok: 2008
Myšlenka realizace fotografického projektu věnovaného tematice vojenských misí vznikla v roce 2002. Abych tento projekt mohla zrealizovat, podala jsem si žádost o zařazení do jednotky sloužící v Iráku v rámci vojenských aktivních záloh ve Štětíně jako reportér. Nebylo mi vyhověno, ale myšlenka na misi se mi ještě silněji vrátila v roce 2004. Proto jsem se rozhodla pro práci ve vojenské misi. Studium fotografie na Akademii krásných umění v Poznani mi umožnilo výběr vojenské jednotky. V roce 2005 jsem byla povolána do služby a na podzim roku 2006 jsem se dozvěděla, že v rámci polského kontingentu pojedu na první výměnu ISAF do Afghánistánu v pozici „Combat Camera“. „Combat Camera“ čili „kamera v boji“ je funkce válečného reportéra, který je spolu s vojáky na pravidelných, nejčastěji humanitárních nebo policejních hlídkách. Mým úkolem na misi bylo sbírat fotografický materiál, který by mohl být průběžně využíván pro výrobu informačních letáků na téma polského kontingentu v Afghánistánu. Letáky byly tištěny a roznášeny přímo na místě mezi civilním obyvatelstvem. Zároveň jsem z fotografií skládala krátké ozvučené klipy, rovněž propagačně-informačního charakteru. Představovaly práci skupiny CIMIC, neboli civilně vojenskou spolupráci, která na misi plnila projekty věnované stavbě škol, vrtání studní, veřejným osvětlením ve vesnicích, za které zodpovídala polská armáda. Fotografie vznikaly během první mise Polského vojenského kontingentu v Afghánistánu. Polsko převzalo od amerického velení dohled nad územím Pactikca. Koaliční síly spolupracovaly s afgánskými milicemi a afgánskou armádou. Armáda na misi neustále cvičí a školí se, žije na uzavřených základnách, vyjíždí na hlídky, pokouší se reagovat na útoky Tálibánu a snaží se proti nim zasahovat, likvidovat plantáže narkotik a odminovávat území. Současně se snaží získat si náklonnost civilního obyvatelstva. Městská krajina, na kterou si každý koaliční voják doma zvykl, upadá během pobytu na misi v zapomnění. Když je člověk na základně umístěné na jedné z hor a obehnané ostnatým drátem, může velmi silně pocítit osamění a izolaci. Afghánistán je místem neprobádaných cest ve skalisté poušti. Hlavním bodem krajiny na misi jsou pískové nebo betonové stěny mající za úkol chránit vojáky před nepřátelským ostřelováním. Podle toho, co cítím, se člověk s každým dnem pobytu na misi setkává s menší nebo větší absurdností. Jsi ve skupině, ale sám. Hranice mezi životem a smrtí je hmatatelná a velmi blízká. Společníkem každodennosti je strach. Fronta neexistuje, takže se vlastně bojuje s duchy. Nejistota zítřka je naprosto všední, proto se počítá jenom to, co je teď. TEĎ znamená neustálé očekávání, nehybnost a příměří. Na každé ze stran musí každý v něco věřit, protože bez víry by pobyt v tomto zapomenutém místě byl nemožný. Na fotografiích jsem se snažila ukázat skutečnost, se kterou jsem se na místě setkala: blízkost smrti, izolovanost, preciznost práce v ohrožení. Pracuji na tom trochu z povzdálí, protože jsem vzhledem k charakteru své práce nemohla proniknout přímo do prostředí Afgánců. Snažila jsem se být co nejblíže vojáků, jejich činnosti a životu. Neměla jsem záměr vytvořit klasické fotoreportáže z míst událostí, ani krvavé snímky pro aktuality, chtěla jsem se pozastavit nad každou situací, zachytit její obraz, a to jak nejlépe dovedu. Na prezentovaných fotografiích představuji svůj subjektivní pohled na konflikt, který jsem pozorovala jako přímý svědek událostí, kdy jsem byla blízko skutečnosti zbavené pozlátka. Proto jakoby navzdory tomu ukazuji chvílemi tuto skutečnost poeticky.