Práce

Jiří Straka : Scenes

Autor: Jiří Straka
Praktická bakalářská práce
Vedoucí: Neuveden
Oponent: Neuveden
Inventární číslo:
Rok: 2017

Soubor Scenes (2017) je úzce spjatý s díly Bez názvů (2010) a Tight relations (2012) a to díky své silné vizuální podobě. Ta spočívá nejen ve světelně akcentovaných lidských postavách, ale i v selekci námětů. Ačkoli se koncepce výběru zachycovaných osob u každého souboru výrazně liší, vždy jde o záznam z jejich každodenního života v rámci veřejného prostoru. Nejzásadnější rozdíl, který rapidně odděluje výše zmíněné cykly od nově vznikajícího, je v použité osvětlovací technice, ta zohledňuje novou koncepci a zároveň se stává i zásadním prvkem obrazu. Zatímco v dřívějších souborech jsem pracoval se zábleskovými světly a objekty svého zájmu jsem rychlým světlem překvapoval a usurpoval si jejich autentické chování - v tomto díle jsem chtěl, aby do exponovaného prostoru vědomě a dobrovolně vstupovaly. V díle Scenes bylo mým cílem postavit ve veřejném prostoru iluzivní scenérie imitující svými rekvizitami filmové natáčení a v jejich světelně vytyčeném území fotografovat obyčejné procházející lidi. Tato tendence vznikla ve vztahu k mému povolání, vněmž se často na filmovém „place“ vyskytuji a snažím se na něj nahlížet i s patřičným odstupem. Nejsignifikantnějším atributem procesu, který vedl ke vzniku těchto fotografických záznamů, se stala již výše zmíněná silná filmová světla. Ta při mírně sníženém denním světle (golden hour) nebo později večer svítila do vytyčeného prostoru tak silně, že bylo prakticky nemožné si jich ve volném prostranství nevšimnout a nějakým způsobem nereagovat. Přesto jsem věřil, že i takové situace nastanou a budou na fotografiích mj. i lidé, kteří ani takto markantní zásah do jejich sterotypní cesty nezaznamenají. Každá z uvedených fotografií podstoupila několik fází příprav. Kromě cvičného rámování záběru a zkoumání osvětlení daného místa (jež mi ale často při čekání na správný okamžik uniklo) šlo hlavně o tzv. location scouting (samotný výběr lokace). Při něm jsem vyhledával ta správná architektonicky, kompozičně laděná místa, jež především nabízejí potenciál silnějšího „hereckého“ výkonu nebo přirozeně kontroverzní situace jako například: afterparty po devadesátkovém koncertě, nadchod Odra - jediná cesta na autobus z ústavu v Bohnicích, až vyloženě divadelně působící prostor u východu z metra na Florenci, podchod vedoucí do podzemního světa bezdomovců, stereotypní lidské „dálnice“ spojující konečnou stanici autobusu a linku metra, fanoušky zápasu mezi Spartou a Slávií... a ostatní. Vzheldem k tomu, že jsem byl závislý na spontánnosti probíhajících dějů, musel jsem pro dosažení výsledného obrazu uskutečnit mnoho kompromisů, jež reagovaly na aktuálně vznikající poměry před objektivem. Nutno dodat, že vzniklé scenérie vytvářely velice zajímavou podívanou nejen pro realizační štáb (který čítal vždy minimálně pět osob), ale i pro širší okolí. Pravidelně se stávalo, že nám byly pokládány otázky typu „jaký seriál se zde točí“ nebo „na jakém kanále se mají lidé hledat.“ Nejzajímavějším momentem celého zákulisí ale byli lidé, kteří jen se zaujetím situaci pozorovali, nebo si pořizovali její záznam na mobilní telefon. Ti teprve dodávali celé situaci ten nejdůležitější prvek – přesvědčivost o autenticitě „natáčení“. Svým chováním stavěli exponovaného člověka do role opravdové filmové hvězdy a následně odcházeli s pocitem, že zaznamenali cosi důležitého, co jistě uvidí následně v televizi. Vzhledem ke všem těmto neoddělitelným dějům, jež s procesem souvisely, by se daly fotografie označit i jako záznamy performance ve veřejném prostoru. Fotografie nebyly pořizovány jako reakce na nějaký specifický výstavní prostor, tudíž velikost formátu a vlastní adujstace je k případným galeriím flexibilní. Pro prezentaci jsem se rozhodl použít formát 90×60 cm, protože jsem chtěl zjistit, zdali bude na fotografiích vidět i z větší dálky každý detail (na kterých jsou obrazy založeny) a podpořit monumentalitu koncepce. Zároveň je nutné konstatovat, že tiskem těchto formátů jsem se ujistil, že mohou být vytištěné i v poloviční velikosti a nikterak to snímkům neuškodí. Obrazy jsou solitérními kusy a mohou být vystaveny i jednotlivě, není mezi nimi žádný narativní vztah a jejich výstavní řazení se řídí čistě intuitivní formou. Pro prezentaci bakalářské práce uvádím jejich posloupnost zleva doprava na následující straně.