Práce

Tereza Koutecká : Pozdravy z Prahy

Autor: Tereza Koutecká
Praktická bakalářská práce
Vedoucí: Neuveden
Oponent: Neuveden
Inventární číslo:
Rok: 2011

V mém souboru „Pozravy z Prahy“ je důležitou součástí audiovizuální program (www ), díky kterému se divák aktivně zapojuje do „konzumace“ fotografií. Úvodním obrazem je mapa Prahy, ve které jsou označena místa, kde jsem fotografovala – je tedy na divákovi, která lokace ho zaujme (např. proto, že tam bydlí) – klikne na ni – a objeví se fotografie spolu s hudbou typickou pro oblast, kterou fotka představuje… je to tedy vnímání více smysly (hmat, zrak, sluch). Připadá mi, že tato možnost instalace budí u návštěvníků výstav zvědavost a obvykle má každý chuť se také zkusit dotknout a vyčkat co tím způsobil. Instalaci ve výstavních prostorách si představuji tak, že by se skládala z audiovizuální projekce, kterou by návštěvník ovládal přes dotykový panel (v jednodušším případě myší) a instalovaných fotografií nalepených na kapě. Princip připomíná turistické informační panely, což není náhodou. Naše země se za relativně krátkou dobu hodně změnila. Spolu s pádem komunismu sem začal pronikat vliv západní Evropy a vlastně celého světa. V dnešní době nejen, že jsou hranice otevřené, ale místy dokonce už vůbec neexistují – otevírá se nám celý svět – a na způsobu života tady (a v Praze jakožto metropoli především) je to znát. To co mě zaujalo je fakt, že při procházce Prahou si můžete připadat klidně jako v kterémkoli jiném větším městě. Přestože jste cizinec, můžete bez problémů nakoupit jídlo nebo oblečení ve stejném obchodě jako jste zvyklý. A to mě trochu děsí. Jsem ráda, že mám možnost zajít si kdykoli do čínské restaurace, indického obchůdku anebo nakoupit nábytek designérů ze Švédska – ale… nevytrácí se tak naše vlastní identita? A nejenom ta naše… Možná je dobře, že si Coca-colu můžete pořídit prakticky po celém světě, včetně míst kde byste to opravdu nečekali, na druhou stranu komise schvalují, zda se mohou dále vyrábět potraviny typické pro určité oblasti – zda se může vyrábět jídlo, které se liší od jídla globálního. Co ale bude dál - až lidé na celém světě budou nosit stejné oblečení, jíst stejné jídlo, nakupovat v identických obchodech…co se stane s kulturní tradicí? Vznikne nová zcela globální kultura? Z čeho bude vycházet? Nepřipravíme se tím o něco zásadního? Ve svém souboru vyhledávám místa v Praze, která odkazují na jinou kulturu a fotografuji se tam tak, aby ve výsledku nebylo patrné, odkud fotka pochází. Naopak – mým cílem je vyvolat dojem, že fotografie je jakousi momentkou z Ameriky, Itálie, arabských zemí… Při tom si zároveň zkouším pozici cizince v Praze. Lidé mi často věří, že moje vizáž je autentická a různě reagují. Zažívám obdiv, toleranci, ale i rasistické poznámky… což je nezanedbatelnou součástí projektu. Lidé nás (v realitě) často považují za židovskou rodinu (netuším proč – snad kvůli černému klobouku co nosí manžel) a tak chci zkusit, zda opravdu stačí netradičně se obléknout, aby vás okolí vnímalo jinak… stačí klobouk k tomu, aby vás považovali za žida? Proces vzniku fotek byl zdlouhavý. Nápad jsem měla už delší dobu a postupně ho opouštěla a zase se k němu vracela. Došla jsem k tomu, jak si představuji celý koncept a obcházela s foťákem vybraná místa nejprve nanečisto. Ze zhotovených snímků jsem vybírala nejlepší pohledy a nejlepší pózy. Vracela jsem se na místo spolu s manželem a občas ještě některým z přátel, příbuzných a fotografovala tentokrát už se vším všudy. Někdy bylo nutné se na místo vrátit, protože jsem nebyla s výsledkem spokojená. Kostýmy jsem získávala z vlastních zásob, od přátel, známých, z babiččiny skříně, některé jsem kupovala anebo půjčovala z obchodů. Část kostýmů a rekvizit jsem také vyráběla (netušila jsem například, že u nás nelze sehnat originál tričko I LOVE NY :-)