Práce

Kristina Petraturová : Moje reflexe období 2020-2021

Autor: Kristina Petraturová
Výstavní soubor za 1. ročník
Vedoucí: Pavel Mára
Oponent: Neuveden
Inventární číslo:
Rok: 2022

Moje reflexe období 2020 - 2021 Období 2020 - 2021 bylo období covidu. Toto období jsem prožila na venkově v malé dědině na Vysočině. Bylo to období, kdy se nesmělo nikam pohybovat, protože byl nouzový stav. Zrovna jsem odmaturovala na střední škole a poté nastoupila na vysokoškolské studium VŠVU v Bratislavě, obor restaurování malby a zároveň na Institut tvůrčí fotografie v Opavě. Obě školy studují paralelně, mé myšlenky se prolínají s restaurováním malby a s fotografií. Restaurátorská malba mě natolik imponuje a zajímá, tudíž se domnívám, že mé cítění ve fotografie je více malířské. Citově se váži ke krajině. Myslím, že je to žánr, který fotím nejraději a doposud nejvíce. Už když jsem dostala první fotoaparát, tak moje první fotografie se týkaly krajiny. V krajině se cítím dobře a bezpečně, ráda se v ní procházím a hledám v ní synonymní děje, které právě prožívám. Tak jak někdo vyhledává akci, která jej inspiruje, já se inspiruji venkovskou krajinou a motivy z Vysočiny. Upřednostňuji motivy trav druhově co nejobyčejnějších. Toto jsou trávy, dorůstající vysoké výšky, krásně kvetoucí a lemují pole a nesou v sobě symbol této krajiny. Jsou tak éterické, nenápadné, že musíte se na ně opravdu zahledět a objevovat v nich jejich vlastní krásu. Polní trávy mi připadají neobyčejně obyčejné. Při procházkách a pohledech krajinou většinou přemýšlím o běhu života, který v době covidu ustrnul, až jakoby vše zastavil. Děj se nacházel až v lehké symbolice bytí. Přemýšlela jsem jak znázornit pocity z této doby a přesvědčila jsem se, že můj oblíbený symbol trav je symbolem strnulého života, který jsem strávila v době online výuky. Čas byl plný přemýšlení o tom co bude dál, jak se bude vyvíjet covid, jak skončí a kdy. Mrzelo mě, že můj pobyt na školách skončil vlastně u mě v pokoji, ale jediná možnost bylo tuto dobu vydržet s pokorou a dočkat konce epidemie a možnosti navrátit se k normální formě studia a života. Do těchto pocitů z krajiny z covidu jsem se pokoušela vkomponovat, a to zhruba půl roku různými pokusy, výše uvedené emoce. Americkou přírodní enkaustickou jsem malovala nejdříve konkrétně části mého já v podobě torz a aktu ženského těla. Postupně jsem upouštěla od konkrétních tvarů a spíše se snažila vyjádřit symbolem, který nemusí být vůbec konkrétní a dospěla jsem k tomu, že stačí symbolika souhry barev. Po půl roce experimentování jsem vytvořila zhruba abstraktní malby symbolickými barvami a snažila jsem se podělit se o své ,,covidové emoce”. Mou tvorbu jsem propojila s verši brněnského básníka Jana Skácela. Je to můj oblíbený autor, který zpracovává ve svých lyrických básní venkovské prostředí, sepětí člověka s přírodou, oproštění od moderního světa, chaosu, hlavně je to básník ticha a pokory. Jeho básně obsahu i tajemství, která by podle Skácela měla být součástí básně. Skácely básně nesou tajemství, mé fotokoláže také. Skácel je básník ticha, já jsme malíř a fotograf ticha. Skácelovy verše nejsou prvoplánové, má práce není prvoplánová, není ohromující, netouží po senzaci. Jeho básně jsou niterné, mé fotografie také. Skácel neměl důvod tajemství prozrazovat, já také ne. Proto očekávám, aby si v mých fotokolážích každý hledal své tajemství. Doba covidová byla doba přemýšlení o sobě samém, o životě, prakticky o všem. Byla to doba velkého zastavení, protože najednou byla spousta času. A to si myslím, že bylo velkým přínosem pro lidi měli-li zájem to takto využít. Pro mě nám covid ukázal, že bychom se občas měli zastavit a více přemýšlet. Jana Skácela si vážím pro jeho lyrická tajemství, jako bych se je od něho trochu vypůjčila. K tvorbě pana Skácela mě přivedla babička, pro kterou to byl básník jejího mládí a dospívání. K jeho bratrovi Petru Skácelovi chodila na kurzy kresby a malby. Oba Skácelové byli velmi výjimeční.